Rovné příležitosti
Zpověď „vyléčené“ anorektičky
Držení diet u mladých dívek může být velkým problémem, který může přerůst do podoby poruchy příjmu potravy. Poruchy příjmu potravy jsou velmi vážným a poměrně častým onemocněním, mají největší, a to desetiprocentní úmrtnost ze všech psychických chorob a postihují 3% dívek a žen (Krch, 2005).
Ve svém článku navazuji na výzkumné šetření, které bylo realizováno roce 2008 jako kvalitativní studie zaměřená na mladé dívky, které drží či držely dietu s cílem odpovědět si na otázku proč dívky začínají držet dietu a proč ji porušují, zjistit charakteristické rysy dívek držících dietu a jejich rodiny, zjistit, kdy a za jakých okolností nastává situace, že se dieta „vymyká kontrole“ a kdy si dívka tento stav uvědomí.
V tomto článku se vracím k jedné z respondentek výzkumu z roku 2008, jež trpěla mentální anorexií. U ní byly analyzovány typické rysy popisované ve výzkumech zabývajících se touto oblastí: zaměřenost na dosažení úspěchu, negativní sebehodnocení, přílišná sebekritika, perfekcionismus a nepříliš dobré rodinné vztahy a zázemí, v průběhu nemoci lhaní a fobický strach z tlaku okolí, jež ji nutí k jezení. V článku popisuji její nynější stav těla a mysli a změny, kterými ve svém vývoji od nemoci až úplnému „vyléčení“ prošla. Stručně popisuji i její celkovou osobnost a faktory, které vedly k jejímu onemocnění, tj. údaje, které byly zjištěny v předchozím výzkumném šetření a popsány již dříve, avšak je třeba je zmínit pro úplnou představu čtenáře o daném problému.
Úvod
Je těžké si nepovšimnou, jak je současný mediální prostor zaplňován postavami „vychrtlých“ modelek. Mnoho výzkumů (Garner, Bemis, 1982, MRTV, 1998, Craft, 1988) uskutečněných v této oblasti dokazuje, že pro ženu je daleko důležitější její váha a vzhled než pro muže a odráží se na jejím postavení ve společnosti. Tento současný ženský ideál krásy, který považuje za dokonalou postavu, postavu nadměrně štíhlou, což je pro většinu populace biogeneticky nedosažitelné, je médii prezentován jako snadno dosažitelný pomocí diety, preparátů, cvičení, tabletek, náplasti,…
Pro některé ženy a dívky je „být štíhlá“ hlavním smyslem jejich života, neboť zastávají názor, že štíhlost jim zaručí spokojenost, sebevědomí, kladné hodnocení ze strany svého okolí a úspěšnost i v práci, studiu a vztazích, jak jsou utvrzovány z médií (Mc Robbie, 1996)
A tak dívka, jež tomuto mýtu uvěří, začne držet diety, í a stačí jen krůček a mladá dívka propadne PPP (Burdová, 2006).
Proto je většina žen moderní společnosti nespokojena s vlastním tělem a spojuje své tělesné nedostatky s neúspěchy v jiných oblastech života (Přinosilová, 2006).
Poruchy příjmu potravy
Poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie, chorobné přejídání) patří k psychickým onemocněním, což znamená chování spojené s anorexií či bulimií není od určitého stádia nemocný člověk schopen ovládat a tedy se i sám bez pomoci druhých z nemoci vyléčit.
Nemoc se projevuje ztrátou zájmu o cokoli jiného než jídlo a vlastní postavu (Krch, 2005)
Odmítáním potravy se dívka vždy snaží “řešit” nějaký problém, především problémy citové. (http://nemoci.abecedazdravi.cz/anorexie-a-bulimie)
Základní pojmy a východiska
Anorexie (anorexia nervosa, anorexia mentalis) se projevuje tím, že osoba stižena touto poruchou odmítá potravu proto, že se mylně domnívá, že má nadváhu (Krch, 2002).
„Mentální anorexie je onemocnění, při němž se postižení (většinou mladé dívky či ženy) snaží zabránit ztloustnutí, často jen domnělému nebo souvisejícímu s vývojem sekundárních ženských pohlavních znaků (zvětšení prsou, boků, typické ukládání tuků). Pacientky odmítají jídlo, vyvolávají si zvracení, později se u nich skutečně vyvine nechutenství, někdy však vystřídané takřka nezvladatelnou chutí k jídlu (bulimií). Dochází k výraznému tělesnému poklesu tělesné hmotnosti (pacientky však stále samy sebe považují za tlusté), mizí menstruační krvácení. S vyhublostí kontrastuje vysoká aktivita postižených. Bývají často další psychické změny (hysterické a neurotické rysy, lhavost, nezralost osobnosti, sexuální nezralost), později se rozvinou i tělesné příznaky související s dlouhodobým odmítáním potravy. Léčba je obtížná, uplatňují se psychofarmaka a psychoterapie. V těžkých případech metabolického rozvratu je nutná hospitalizace s umělou výživou.“ (Vokurka, Hugo, 2000, s.276). V některých především zahraničních výzkumech (kupř. Zerbe, 1993) bylo dokázáno, že nemocní anorexií mají často pocit, že nemohou nebo nedokážou samostatně organizovat svůj život a jediné, o čem mohou samostatně rozhodovat a co mohou ovlivnit je jejich váha.
Příčiny
Na vznik PPP má vždy vliv několik různých faktorů působících současně, v odborné literatuře se hovoří o bio-psycho-sociální podmíněnosti PPP.
Mezi sociální a kulturní faktory podmiňující vznik PPP patří módní ideál, předpojatost společnosti vůči obézním, tlak na ženy v souvislosti s profesí (modeling) či sportovní kariérou (balet, gymnastika, tanec)
K biologickým faktorům řadíme ženské pohlaví, jež je náchylnější k tomuto onemocnění a dále období puberty a dospívání (a s ním spojené emoční labilita, vnitřní nejistoty...)
Dalšími faktory, jež hrají velkou roli ve spuštění PPP jsou jisté životní události: mohou to být narážky na tělesný vzhled, problémy v rodině, sexuální zneužívání, nemoc, odloučení od rodiny,traumatické zážitky spojené s jídlem, tělem a sexualitou,...
Vznik PPP může podpořit také výskyt PPP v okolí, především u rodinných příslušnic ženského pohlaví.
Důležitou složkou jsou také osobnostní a psychické charakteristiky dané osoby (ctižádostivost, konformita se společenskými normami a hodnotami rodičů, negativní sebehodnocení, rigidita, perfekcionismus, sklon k depresím a úzkosti ( www.anorexieabulimie.estranky.cz/stranka/mentalni-anorexie-v-kontextu-rodinneho-systemu; Maloney, 1998)
Velkou roli zde hraje také vliv matky, nenechávající své dceři žádný prostor k sebevyjádření. Z tohoto důvodu začne dívka hovořit svým tělem.
Proč jsem držela dietu?
U respondentky Lucy, byl označen za prvotní impuls k držení diety příchod nového chlapce do její třídy, jenž se jí líbil a chtěla ho zaujmout.
„Takovým prvotním impulsem byl příchod nového chlapce k nám do třídy“ (8.třída na ZŠ).
„Hubnout jsem začala až opravdu po příchodu toho kluka. již předtím jsem věděla, že nejsem úplně hezká, hubená .....
Z jejích odpovědí také vyplývá, že se setkávala s narážkami okolí na svůj fyzicky vzhled, že byla často doma označována hanlivými přezdívkami
„Já byla trošku oplácaná ale vyloženě tlustá to ne. Doma mě už kvůli tomu jak vypadám také začali, jak bych to řekla, osočovat. Nejvíce můj starší (o 6 let) bratr. Nazýval mě nehezkými přezdívkami typu tlustoprd, tlusťoch, atd…!
Lucy kvůli poznámkám o svém vzhledu trpěla pocitem méněcennosti a taky si ptod vlivem ideálu krásy dnešní společnosti myslela, že kluka může jedině zaujmout svým vzhledem a neboť krásná znamená štíhlá, se rozhodla zhubnout, protože se domnívala, že jinak ho nemá šanci zaujmout.
„Měla jsem nulové sebevědomí, neuměla jsem se bavit s klukama, nevěděla jsem, jak se chovat o čem si s nimi povídat a pak přišel ON :) a vše bylo ještě horší. myslela jsem si, že když zhubnu, všimne si toho a něco se změní ale nezměnilo se vůbec nic. trošku se mi možná zvýšilo mé zadupané sebevědomí, asi tak o 1 % :) ale s klukama jsem stejně nevěděla co a jak jestli mi rozumíš. myslela jsem, že kluci považují za ideál krásné hubené holky a já se ji alespoň trochu chtěla vyrovnat. byla jsem dlouho přesvědčena o tomto, jak bych to řekla pohledu mužů na žen, aspoň kámošky a brácha mi to tvrdili.“
„Kila šla dolů a já byla spokojená. Všichni mi najednou začali říkat, že mi to sluší a takové ty řeči…“
„Také jsem si myslela, že budu tak nějak více přitažlivější, že se budu cítit mnohem lépe a že naleznu to mé ztracené sebevědomí, což se ale bohužel nestalo. Tak jsem se dál trýznila a hledala ale nenalezla. Možná jsem potřebovala pozornost. Chybělo mi i nadále to zadupané sebevědomí. Byla jsem si vědoma, že už nejsem oplácaná ale víra v sebe samu, tu jsem ještě dlouho hledala a občas ještě hledám.“
„Také jsem chtěla okolí dokázat a asi hlavně bratrovi, že prostě něco dokážu. Snažila jsem se vypadat, že se mně ty jeho poznámky nijak nedotýkají“.
Repondentka Lucy má komplex z toho, že nemá a nikdy ještě neměla partnerský vztah, o čemž svědčí právě následující věta, ve které Lucy říká, že to je tajemství, které ví jen málo lidí: „ .. něco Ti povím. nikdo to neví teda až na Magdu a doma. nikdy jsem s žádným klukem ještě nechodila a to mi je skoro 20 (v červenci). vůbec nevím jaké to je. samozřejmě bych nějaké toho "prince" chtěla ale asi žádný nechce mě. nevím co dělám špatně. jestli je něco ve mně na mně opravdu nevím. když jdu po ulici, tak se po mně i nějaký ten mužský :) koukne ale to je asi tak vše. takže tohle mne také pořád trápí. teď to víš i ty. mnohokrát jsem si říkala, že kdybych měla kluka, že by mi třeba pomohl, že by to nemuselo dopadnout tak, jak to dopadlo, ale ...“.
Kritérium štíhlosti
V odpovědích respondentky Lucy se objevuje jasně popsané kritérium „krásného, štíhlého těla“, které je v jejím případu zřetelně zkresleno až k „anorektickému modelu krásy“, aniž by si to sama uvědomovala, neboť na jedné straně vypovídá, že nechtěla být anorektičkou, ale že chtěla mít „krásně vystouplé kosti.“
Této respondentce vůbec nečinilo problém dodržovat drastický dietní program.
„Proč jsem záviděla anorektičkám ani nevím. chtěla jsem být prostě hubená co nejdříve. obdivovala jsem jejich hubená těla, lákaly mne vystouplé kosti ....Od samého počátku jsem nechtěla být anorektičkou. Prostě jsem jen omezila jídlo a začala jezdit na již zmíněném rotopedu. ani mi to nepřipadalo drastické. najednou šla kila dolů a mně bylo fajn. ani jsem neměla chutě na sladké a tak. už jsem se tak nějak adaptovala. takovým hlavním kritériem pro mne byly vystouplé pánevní kosti a rovné bříško“. (Lucy)
Další intervenující okolnosti, příčiny
Příčinou vzniku PPP u mladých dívek je také nepříliš dobré, pevné rodinné zázemí, dívka má pocit, že si nemá v rodině s kým popovídat, komu se svěřit se svými potížemi. Tyto děvčata často říkají, že se o ně nikdo moc nezajímal, když byly malé. Děvče v takové rodině pochopí, že rodiče mají mnoho povinností, než aby se jim mohly věnovat, a tak se naučí spoléhat samy na sebe. Hledá vyřešení svých potíží ve sféře, kterou sama vládne.
„Já vím, možné je to divné takhle psát, možná i nefér vůči rodině ale já to tak cítila a cítím. S mamkou jsme si nikdy extra nerozuměly. Nikdy jsem se ji nedokázala s ničím svěřit. Taťka, to je to je takový případ sám pro sebe, oba sourozenci jsou ode mne dost vzdálení, myslím věkově. Sestra o 9 a bratr o 6 let. Takže tu nebyl nikdo, kdo by mi naprosto rozuměl a chápal“.
Častou vlastností, která se vyskytuje u dívek propadnoucích PPP je perfekcionismus.
Perfekcionismus zapadá do logiky poruchy a projevuje se rigidním a přísným dodržováním jídelníčku, striktní a přísné směřování k vytouženému, jedinému hlavnímu cíli „být co nejštíhlejší“.
„Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Byla jsem na sebe velmi přísná. Jsem dost perfekcionista. Vše musí být tip ťop. Nejlépe samé jedničky ve škole, ambiciózní. Přes to nejede vlak.“
Poruchy příjmu potravy
U mentální anorexie dívka nejprve začne držet přísnou dietu, která se den ze dne stává drastičtější až nakonec nejí skoro nic a doprovází to ještě enormní fyzickou zátěží v podobě cvičení. A ač je tato dieta velmi drastická a fyzická zátěž v podobě cvičení opravdu velmi vysoká, respondentka si to ani neuvědomila. Tak silná je motivace anorektičky, že nevnímá nic jiného než jak hubne. Mozek je natolik zaměstnán vidinou štíhlostí a vlastním hubnutím, že nevnímá další pocity (hladu či bolesti svalů) či jim nepřikládá velkou váhu, nejdůležitější je pocit štěstí při stoupnutí na váhu.
„Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky.“
„Takže jsem si řekla, že s tím něco udělám a tak jsem omezila přísun jídla na jedno jablko a müsli tyčinku denně. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Byla jsem cvok.“
Někdy je mentální anorexie spojená či vystřídána s fázemi mentální bulimie. zvracení dívkám připadá jako geniální vyřešení jejich problému, mohou se najíst do sytosti čeho chtějí a vůbec nepřiberou.
„Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom "nezdravém", jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Kolem zvracení se to točilo asi rok - plus minus - ale pak na to doma přišli.“
Častým jevem u těchto dívek je, že když se na jejich nejedení či zvracení přijde, tak lžou, neboť nemocný se jakémukoliv vykrmování brání, jídlo je pro nemocné fobickým podnětem, pomoc je vnímána jako tlak, která vyvolává odpor, a tedy lhaní a podvádění.
Nemocná si dlouho neuvědomuje, že se jí dieta „vymkla kontrole“ a i když si to uvědomí, tak se to pořád ještě dlouho snaží zatajit a pořád si namlouvá, že ještě zvládne sama vyléčit.
„Ale zpět k otázce trošku jsem si to uvědomila, když už jsem třeba zvracela i 5-7x denně. Po každém zvracení jsem si řekla, že už nikdy. Vydržela jsem to asi tak hodinu a pak to přišlo zase. Nenáviděla jsem se za to. Skončil den a já si řekla, že od zítřka začnu od začátku. ale nikdy se to nepovedlo. Maximálně, tak den či dva. To už byl asi ten varovný červeně blikající knoflík. Ale já ho ignorovala. Párkrát mě i nachytali. Od té doby se to začalo řešit veřejně.“
Nemocná si často uvědomuje, že něco není v pořádku, ale protože se za tento stav stydí, snaží se to utajit před ostatními, a tak lže, což vede ke ztrátě důvěry ostatních.
„Nejprve jim stačil můj slib, že s tím přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál.
Tohle nikdo neví. pravdu jsem nikdy nikomu neřekla. To, že jsem zvracelo, to se ví. i to, že vícekrát za den (uvedla jsem, že tak nanejvýš 3x).
Postupně jsem chtěla dokázat nejen sobě, ale i paní doktorce a hlavně mamce, že už nezvracím. Ale výsledky vždy dopadly špatně. Dokonce i ty poslední. Prý pořád musím zvracet (to říkají výsledky) ale já nevím jak jinak mám ostatní přesvědčit, že ne. Je to mé slovo, slovo „té nemocné“, která už tolikrát lhala, proti slovu profesionála. Je to obtížné. Na další odběry jdu začátkem února. Doufám, že se zde projeví již nějaká pozitivní změna, protože opravdu nevím jak jinak si výsledky vysvětlit. Něco zřejmě není v pořádku, ale na to se nepřijde pokud si všichni budou myslet, že tedy stále zvracím. Je obtížně získat si zpět důvěru, kterou jste ztratili. můžete říkat, slibovat, přesvědčovat ale jsou to jen pouhopouhá slova. Jak říká paní doktorka vždy, když jsem u ní. Lucko vypadáš opravdu pěkně. Sluší Ti to. Na první pohled bych ani neřekla, že Ti něco je, ale ty musíš zvracet a to vám řeknu, to vás dokáže tak vytočit, že já pak nechci nikoho ani vidět. Jsem naštvaná a zároveň mě to mrzí.“
Respondentka léčící se z mentální anorexie s fázemi mentální bulimie vypovídá, že u ní impulsem pro to, aby si svoji nemoc uvědomila a začala jí brát jako vážnou a začala se léčit, byla hrozba léčebna.
„Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila.“
Ovšem nemocná potřebuje k vyléčení podporu svého okolí, svých blízkých, hlavně tedy své rodiny.
„Nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla.
Svůj podíl na tom má jistě rodina. Zřejmě nejvíce má mamka. Ta si také prošla svým a neměla to se mnou lehké. Ale komu opravdu vděčím za to, že žiji „normálně“ , tak to je má dnes již bývalá spolužačka ze střední, má pořád a stále nejlepší kamarádka Magda. Musela si ukousnout pořádné sousto. Byla mi stále po boku. Viděla mé proměny, ať už k lepšímu či horšímu. Pomáhala mi. Např. se mnou jídávala, abych si nepřipadala, tak divně. Držela mě, držela mě nad vodou, abych se neutopila. Za moc ji vděčím. Hodně mě ovlivnila ale myslím v tom dobrém a také nasměrovala tím správným směrem. dodala mi odvahy, rozhled a konečně jsem nalezla to mé dlouho ztracené sebevědomí a měla jsem opravdu někoho, kdo mě má rád.Nebýt Magdy, tak nejsem tím, kým jsem dnes. a tak jsem získala i takovou druhou rodinu (myslím Magdu a její rodinu).“
Léčba z anorexie jako běh na dlouho trať
Z výpovědí respondentky Lucy je zřejmé, že ačkoli je respondentky téměř vyléčená, ale strach ze ztloustnutí u ní stále přetrvává.
„Navenek už jsme pěkná holka. :) Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 - 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg“.
Respondentka Lucy po roce a více
Od doby kdy jsem realizovala výzkumné šetření se u Lucy mnoho věcí změnilo. Svou nemoc zvládá, i když toto je „běh na dlouhou trať“, takže to není zvládnuté na 100%.
Dobrou stránkou na celé situaci však je, že svou nemoc i její spouštěcí faktory vnímá již s nadhledem. Také se zlepšily její vztahy v rámci rodiny a také, což ji jistě velice pomohlo a podpořilo její léčbu je, že má dobrý partnerský vztah. Pořád se však u ní projevuje velký perfekcionismus, což je důležitá charakteristika její osobnosti, která ji bude patrně doprovázet po celý život.
Pro doplnění a celkovou představu čtenářů uvedu úryvky s naší vzájemné korespondence.
30.10. 2008
„Za ten skoro rok se něco málo změnilo. s mamkou si docela prostě rozumíme si, bavíme se spolu o čemkoli, voláme si každý den :) a mluvíme spolu cca 15-30 min :) se sourozenci si také rozumíme. tím, že jsou oba o docela dost starší, tak nějak jsem cítila se jim vyrovnat a dospět tak dříve.takže mý vrstevníci, když běhali po venku a bavili se, já byla doma a starala se o domácnost a zařizovala různé věci. ale nikomu nic nevyčítám, alespoň jsem se pak v tom "dospěláckém" světě neztratila :) trošku jsem odbočila. pak taky s odstupem času si myslím, že to bratr tenkrát nemyslel zle, byl koneckonců také v pubertě, pak kluk a taky můj brácha, jen prostě nedomyslel, kam až by ty jeho poznámky mohly zajít. ale jak jsi psala, když už se jednou v rodině objeví problémy s jídlem, nemuselo to být definováno jako ppp, tak je velká pravděpodobnost, že další generace to také možná "postihne". mamka se mi pak taky svěřila, že když byla ve věku jako já tehdy, tak také blbla s jídlem, ale v té době to nikdo neřešil, nebyli žádní psychologové, rodiče místo aby pomohli, tak tě jen nutili do jídla.... a teď taky má teta (tátova sestra). je vyhublá, má sice trošku bříško, ale to je na jejich straně normální.:) a pak se nemá člověk divit, po kom to má :) ale to bude asi tak vše. na doujasnění, doplnění. momentálně jsem docela spokojená. není to sice úplně ono, ale nikdy není tak dobře, aby nemohlo bát ještě lépe :) pořád jsem na sebe takový pedant, vše musí být perfektní, což je dřina, ale mně to prostě nedá. trochu bojuji se školou, ne že bych byla na propadnutí a měla nějaké závažné problémy, ale jedničky :) už téměř nejsou.je málo čsu na to kolik je učení. nedělám téměř nic jiného než že sedím nad knihama a učím se.. trochu s tím bojuji, s tím pocitem ale říkám si, tady se hraje a to jestli to máš nebo ne a ne za kolik, takže tím se snažím řídit. Tak snad jsem to ted sesumírovala nějak srozumitelně :)
12.7.09
„…snad Ti to moje povídání k něčemu bylo. Ve škole se daří, druhák mám úspěšně za sebou, jen mi chybí anatomie, kterou dělám na konci srpna, ale ted si užívám chvilku volna. co se týče ppp, tak si troufám tvrdit, že je to za mnou, ne na 100 % ale z větší části ano. od vánoc jsem nezvracela, což je zatím moje nejdelší doba. sice to není dlouho, ale jistý úspěch to je taky :) cítím se fajn a snažím se na všem najít něco pozitivního“.
15.10.2010
„…daří se mi celkem dobře. našla jsem si přítele, se kterým budu už skoro rok a zatím nám to všechno moc klape. o mých problémech ví a snaží se pomáhat. nemůžu říct, že jsem z toho úplně venku. občas jsou světlejší dny a občas je to zase horší, ale ráda pomůžu jakýmkoli způsobem, budu-li toho schopna. ve škole postupuji dál. jsem teprve v půlce a před sebou mám ještě 3 roky, ale veterina je veterina a když jsem se dala na vojnu, tak si to taky musím sama sníst :-D“
Závěr
U respondentky, jež trpěla mentální anorexií byly analyzovány typické rysy popisované ve výzkumech zabývajících se touto oblastí: zaměřenost na dosažení úspěchu, negativní sebehodnocení, přílišná sebekritika, perfekcionismus a nepříliš dobré rodinné vztahy a zázemí (dívka má pocit, že si nemá s kým popovídat, poradit se o problémech, komu se svěřit) v průběhu nemoci lhaní a s ním spojená ztráta důvěry druhých a fobický strach z tlaku okolí, jež ji nutí k jedení (Krch, 2005, Kocourková, 1997, Stroberg a Sohlberg, 1997, Garner a Bemis, 1982).
Jak ukazuje náš výzkum léčba poruch příjmu potravy je „běh na dlouhou trať“ a nemocný člověk je často ještě dlouho po vyléčení obětí „anorektických myšlenek“, i když si již uvědomuje jejich zhoubnost. Pro nemocné je velmi důležitá neustálá podpora okolí, které by jim mělo ukázat i jejich jiné kvality netýkající se vzhledu a pomáhat jim v boji s nemocí.
Literatura
Anorexie a bulimie . (online). Dostupné z: www. nemoci. abecedazdravi.cz/anorexie-a-bulimie (9.2.2007)
BURDOVÁ P. Poruchy příjmu potravy. Bakalářská práce, Katedra rodinné výchovy a výchovy ke zdraví, PedF MU, 2006.
CASH T.E., HENRY P.E. Women´s body images: The results of a national survey in the U.S.A. Sex Roles, 33, 1995.
CRAFT C. Too old, too ugly, and not deferential to men. Rocklin, CA: Prime Publishing and Communications, 1988.
GARNER D.M., BEMIS K.M. A Cognitive-behavioral approach to anoreia nervosa (Electronic vision) Cognitive Therapy and Research, 6,2, 1982
KOCOURKOVÁ J. Mentální anorexie a mentální bulimie v dětství a dospívání. Praha: Galén, 1997.
KRCH F.D. Mentální anorexie. Praha: Portál, 2002
KRCH F.D. Poruchy příjmu potravy. Praha: Grada, 2005.
MALONEY M. O poruchách příjmu potravy. Praha: Lidové noviny, 1998
MASONI K. „Modeling Work“: Occupational Messages in Seventeen Magazines. Gender Society, 18 (1), 2004.
MCROBBIE A. Feminism and Youth Culture. London: The Macmillan Press. 1991
Mentální anorexie v kontextu rodinného systému (online). Dostupné z: www. Anorexieabulimie.estranky.cz/stranka/mentální-anorexie-v-kontextu-rodinneho-systemu (16.8.2006)
MRTW. Prime-time stereotyping of women persistson all networks. 1998, Spring.
PŘINOSILOVÁ D. Informovanost žáků základní školy v oblasti poruch příjmu potravy a stravovacích návyků In Řehulka E. sborník 2. konference Škola a zdraví 21. Brno: Paido, 2006
STROBER M, SOHLBERG S. Personality in anorexia nervosa: unupdate and theoretical integration (Electronic vision). Acta psychiatric Scandinavia, 378, 98, 1994.
VOKURKA M., HUGO J. Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf, 2000.
ZERBE K.J. The body betrayed: Women, eating disorders and treatment. Washington D.C., Američan Psychiatric Press, 1993.
Tento článek vznikl v rámci projektu ŽENA A ŽIVOT ... s reg. číslem: CZ.1.04/3.4.04/76.00341
Poznámka o autorovi
PaedDr.Mgr. Lucie Zormanová, Ph.D.
Ing. Monika Drozdová
Email: rovneprilezitosti@email.cz